Hygiena pro dětskou duši

Moderní svět vystavuje děti stresu, který může silně působit na jejich psychiku. Můžete poradit rodičům, jak stres u dětí omezit, aby neškodil psychickému ani fyzickému zdraví?
‍Často se říká, že v moderní době narůstá stres, ale stres byl vždycky. Člověk stres ke svému životu potřebuje, bez něj by asi nebyl člověkem a ve svém vývoji nijak nepostupoval. Zásadní však je, aby stres byl limitovaný a daného jedince neničil. Dnes víme, že existují různé typy stresu. V první řadě jde o tzv. distress, který na nás působí obecně nepříjemně, ať psychicky či fyzicky. Druhým typem stresu je tzv. eu-stress, který přináší vzrušení a potěšení, motivuje k lepším výkonům. Specifickým typem je pak tzv. anticipační stres, který si člověk dokáže sám vyvolat. Třeba když dopředu cítí obavy, že jde zítra na zkoušku či má již den předem strach z pracovní porady... Je důležité říci, že bez jisté míry stresu nelze žít. Ale jde o to, aby šlo spíše o eu-stres, který nás motivuje a posouvá dopředu, než o distres nebo nepříjemný anticipační stres. Psychickou odolnost proti stresu lze posilovat. V této souvislosti hovoříme i o tzv. resilienci. S hotovou resiliencí se člověk nerodí a nevíme, odkud se vlastně bere. Ale víme, jak ji lze zničit, či jak ji naopak můžeme posilovat. Do této oblasti patří různé postupy, jak zvládat stres, tzv. copingové strategie. U dětí schopnost zvládat stres hodně záleží na jejich podpůrné sociální vztahové síti. Tedy na lidech, kteří je mají rádi a kteří je podpoří, pomohou jim v náročné situaci. Dospělí lidé si mohou tuto sociální síť budovat, ale dítě, zvlášť na počátku vývoje, je závislé na dospělých. Hodně záleží na tom, do jaké rodiny se narodí, do jakého prostředí, jestli je chtěné a láskyplně přijímané, nebo jestli je emočně nedostatečně sycené/saturované a jeho potřeby nejsou uspokojovány v dostatečné míře. Takové děti zvládají stres mnohem hůře.

‍Souvisí posilování resilience, tedy odolnosti proti stresu, s duševní hygienou?
Pěstování a udržování duševní hygieny je jedním z hlavních faktorů pro posílení odolnosti proti stresu. Duševní hygiena je v podstatě udržování a rozvoj duševního zdraví. Tak, jako si myjeme tělo, tak bychom si měli „mýt“ také naši duši a pečovat o ni. Děti se tomu učí hlavně nápodobou, protože to je nejsnazší způsob učení. Napodobují to, co vidí u svých blízkých, kteří je obklopují. A nezřídka se tímto způsobem učí špatné návyky a napodobují i to, co by dělat neměly, třeba permanentní honění se za něčím nebo kompenzace v podobě různých nepříznivých návyků, jako jsou třeba úniky k alkoholu, drogám, závislost na nakupování či nomofobie, kdy je člověk celý úzkostný z toho, že není se svým mobilem. Děti tyto návyky nejbližších lidí ve svém okolí přirozeně napodobují, což má samozřejmě významný vliv na jejich rozvoj i další život. Proto by rodiče měli věnovat pozornost tomu, jaký svým dětem dávají vzor. V tomto jsou děti zcela bezbranné a nedokážou samy vyhodnotit, zda chování, které po svých blízkých napodobují, je přínosné, nebo škodlivé. A fakt je, že již v pubertě se často zúročuje, co rodiče do dítěte tímto způsobem vložili. Co je dobré, to se neztratí, a co je špatné, to se obtížně mění. Někdy to už ani změnit nejde.

‍Můžete popsat konkrétní zásady duševní hygieny?
Podle dnešního pojetí člověk není jen tělo a duše. Víme, že je to propojené. Dle současného výkladu je člověk bio-psycho-sociální a spirituální jednota. Cokoliv se odehraje v těle, to se odrazí na duši, cokoliv se odehraje v jeho společnosti, to se odrazí na duši, na těle atd. Vše je se vším spojené. Obecně lze říci, že základní zásady duševní hygieny souvisejí především se somatickou a sociální oblastí. Zásadní je přiměřená zdravá pestrá strava, dostatečný zdravý spánek, správné dýchání a aktivní pohyb, který je u řady dětí velmi nedostatečný. Z praxe také vím, že mnoho dětí nespí dostatečně, dívají se po nocích na nevhodné pořady či hrají počítačové hry. Pak samozřejmě nemohou druhý den dobře fungovat a po nějaké době se to může začít podepisovat i na jejich fyzickém a psychickém stavu.  

‍Co je pro duševní hygienu důležité v rámci té sociální oblasti?
Pěstovat vztahy s lidmi. Člověk totiž potřebuje cítit, že ho má někdo rád, to je klíčová součást duševní hygieny, protože je to jedna ze základních psychických potřeb každého lidského jedince... Pěstování sociálních vztahů se dnes příliš nenosí, lidé včetně dětí si často hledají kamarády virtuálně na síti, jenže tyto vztahy většinou nejsou reálné. Další neštěstí sociálních sítí na internetu je, že se tam každý prezentuje nejlépe, jak může, a realita je úplně jiná. Na děti i dospělé tak působí naprosto nepravdivý přikrášlený obraz, který přitom může negativně ovlivňovat jejich psychiku, protože si sami mohou začít připadat méněcenní. Ve své ordinaci se dětí často ptám, jaké mají vlastně vztahy a zda a jaké mají kamarády. Když dítě řekne, že má 300 přátel, tak vím, že nemá nikoho, komu by se svěřilo, za kým může jít nebo s kým může sdílet radost... Že to jsou jen virtuální vztahy. K základům duševní hygieny patří také rozvoj vztahů v rámci rodiny například prostřednictvím společného stolování, které se dnes také vytrácí, a dalších společných aktivit. Dá se říci, že rodinné zvyky a návyky, jak spolu členové rodiny komunikují, hovoří, jak se k sobě chovají, to vše zanechává stopy na duši. Osobně navíc zdůrazňuji to, že v rámci duševní hygieny by se lidé měli naučit pěstovat v sobě pocit radosti. Ten přináší i somatické změny, například snižuje bolestivost, zlepšuje psychický stav a má celkově pozitivní účinky na lidský organismus. A s tím souvisí také další doporučení pro duševní hygienu, že každý člověk včetně dětí by měl mít nějakou životní radůstku, která ho těší a dělá mu radost.

‍Takže lidové rčení, že pozitivní mysl je půl zdraví, platí ve fyzické i psychické oblasti?
Samozřejmě. Umět si navodit a udržet pozitivní ladění je základní podmínkou pro udržování a rozvíjení duševního zdraví. Pro dítě je užitečné, když se již v raném dětství naučí prožívat radost, a to nejenom ve spojitosti s rodinou či s kamarády, ale také být spokojené samo se sebou. Když se naučí si každý den všímat, co je na světě a v jeho životě pěkného, tak mu to prospěje po psychické i somatické stránce. Spokojenost nebo nespokojenost navíc ze sebe vyzařujeme i navenek a tím přitahujeme nebo odrazujeme ostatní lidi, takže s tím souvisí také úspěšnost společenského uplatnění.

‍Na co by si rodiče měli dávat největší pozor, aby nedávali svým potomkům špatný příklad? A kdy by se měli raději zajít preventivně poradit s odborníkem, aby postupovali správně?
Podle Antoina de Saint-Exupéryho a jeho Malého prince jsme zodpovědní za to, co jsme k sobě připoutali. V tomto duchu neseme odpovědnost za své děti. Když je nespokojená maminka, je nespokojené i dítě. Naopak šťastná matka mívá šťastné dítě. To samozřejmě platí také pro otce. Myslím si, že když se sám dospělý cítí v nepohodě, a to z nejrůznějších důvodů, tak to jistě nemá před potomkem zcela skrývat. Dítě by mělo také vidět, že jsou rodiče občas smutní nebo unavení. Ale ten stav nesmí přetrvávat, musí tam být pestrost. Jestliže má některý rodič pocit, že situaci ne zcela zvládá, tak je určitě dobré se poradit s odborníkem, jak se daná situace zobrazuje na jeho potomkovi a co se s tím dá dělat. To nejvíce platí o dětech, jejichž rodina se rozpadá či se potýká s jinými závažnějšími problémy.

‍Jaké období má u dětí nejzásadnější význam pro napodobování nevhodných návyků a budování vztahu s dalšími lidmi?
Myslím, že při výchově dětí je zapotřebí být pořád ve střehu. Ovšem platí, že během vývoje dítěte existují různá tzv. kritická údobí. Kritické údobí pro vztahy, kdy se vytváří nastavení osobnosti – zda a jak bude umět navazovat v dospělosti kvalitní interpersonální vztahy, jaký bude mít přístup k jiným lidem nebo k životu – je již ve velmi raném dětství. Pesimisté tvrdí, že klíčové období je do 1 roku od narození, střední názor říká do 3 let věku a optimisti do 5 let stáří dítěte. Již během prvních let života tak výchova, přístup a příklad rodičů a dalších lidí v blízkosti dítěte významně ovlivňují, jaký člověk z něj vyroste.

‍Některé názory tvrdí, že rodiče vývoj svých potomků negativně ovlivňují nejenom špatnou výchovou nebo předváděním nesprávných vzorů, ale také nadměrnými nároky na aktivitu či požadované úspěchy dítěte. Jak moc tento extrém poškozuje dětskou duši?
Každý extrém škodí. Ať už tento, kdy je dítě nadměrně přetěžováno a jsou na něj kladeny nerealistické nároky, jen aby naplnilo sny svých rodičů. I ten druhý, kdy dítě naopak nemusí dělat nic a má absolutní volnost, aby se „netýrala“ jeho dušička. Tyto dva extrémy se v naší populaci opravdu vyskytují a častěji přicházejí do ordinací dětských psychologů, protože se tyto přístupy negativně projevují na dětské psychice. Mnoho rodičů má pocit, že když dítě vyhovuje jejich požadavkům, tak není třeba nijak zasahovat a nechávají všemu volný průběh. Ale jakmile dítě podle jejich úsudku nepracuje dobře, nepodává požadované výkony nebo nevyhovuje jejich představám, tak zasahují. Zpravidla restriktivně pomocí zákazů, příkazů a podobně, což je samozřejmě špatná motivace, která také nese špatné výsledky. Konzultace s odborníkem však neprospívá jen těmto extrémním případům, ale všem rodičům. Protože vývoj dětské duše je složitý proces, který ovlivňuje mnoho faktorů a ohrožují ho četná úskalí. Proto si velmi vážím rodičů, kteří do mé ordinace přicházejí preventivně a chtějí pomoci najít nejlepší cestu, jak správně nasměrovat a podpořit psychický rozvoj jejich potomků.